Chudáčci

Emma Stone v dechberoucím hereckém výkonu, co ta tady předvádí, je prostě WOW.  Táhne celý film a bez debat jde o jeden z nejvýraznějších hereckých výkonů poslední doby. Lanthimos obvykle není úplně můj šálek čaje, nikdy jsem se nedokázala na jeho předchozí filmy napojit, ovšem tady mě pohltil od začátku až do konce. Na první pohled možná jde o další jeho bizár, ale pod tím vším se skrývá opravdu silný příběh plný skrytých detailů, které jistě povedou k několika zajímavým diskuzím, protože věřím, že každý tam nalezne něco jiného. V poslední třetině je sice pár momentů, které už mi přišly zbytečně na víc, ale zároveň rozumím účelu těchto momentů a co chtěl tvůrce říct. Velmi silné 4* (11.01.2024)

Jorgos Lanthimos greatest hits (colored and expressively remixed). V jádru je to dvojka Špičáku s půdorysem emancipačního dramatu. Máme tu podobnou konstelaci - otec-stvořitel, který se ženu-dítě pokouší uchránit před nástrahami světa a vychovat z ní čistou bytost, což z něj dělá boha i tyrana. Máme tu hrdinku, která se podivně hýbe, čímž reflektuje pokřivenost světa a snahu se osvobodit od konvencí, které na ní uvalují druzí. Ale tam, kde Špičák končil, Chudáčci začínají. Bella a její iniciační cesta světem připomíná sexuální a společenský bildungsroman s několika zastávkami na pouti za zjištěním, že její tělo patří jen a jen jí. To je poznání, ke kterému hrdinové a hrdinky předchozích Lanthimosových filmů jen bolestivě a těžko hledali cestu a končilo to obvykle trapným neporozuměním. Neobratná zpoura proti konvencím, arbitrárnost společenských rituálů, ego mužů, které se snaží přetvořit ženy k obrazu svému - v Chudáčcích se těmhle Lanthimosovým trademarkům dostává víc stravitelnosti tím, že je film zvnějšnil a ještě více zkarikoval. Neobětoval přitom určitou porci nepříjemnosti a schopnosti dostat diváka na kraj sedačky. Bellu a její eskapády bych zařadil místo sexuální výchovy do škol. Vše podstatné tam je. Bohužel toho vnitřního Zemana / Jeuneta věřím Jorgosovi tak napůl. Vždy pro mě byl brutalistou a kameraman Robbie Ryan realistou. Ty jejich pastelové omalovánky mi přijdou na hraně kýčovitého papundeklu - "zaujmout originalitou" se tu nebezpečně překrývá s "pitvořit se v každém detailu". Lanthimosova originalita přitom vždy spočívala ve vytvoření pitoreskní výchozí situace, pokřiveném realismu a v práci s herci jako oživlými loutkami, ne v nějakém okázale excentrické zevnějšku. Herci jsou samozřejmě skvostní, vypíchl bych nádherné cameo Hanny Schygully v roli staré ženy, která se nebojí mluvit o svojí sexualitě. Chudáčky můžeme vykládat různě a nejspíš každý výklad bude mít svou vágní pravdu. Já si je pro sebe interpretuju jako metaforu Lanthimosovy tvorby, která začínala pokřivenými a manipulativními experimenty s lidským matrošem v ošklivé laboratoři a dospěla ke srozumitelné a mainstreamové katarzi v barevných kulisách. Srdcem i duší budu vždycky blíž té jeho starší zjizvené dystopické freakshow o lidech vláčených konvencemi než patologické pohádce o chudáčcích, kteří se stali pány vlastního těla a osudu. (01.02.2024)

Grécky provokatér č. 1 - Yorgos Lanthimos - podľa môjho vari naplno triezveho uvažovania, vyslovene chce iba za každú cenu neustále provokovať a šokovať zároveň; skrátka, väčšinou sa stále štylizuje do rovnakého formátu snáď predovšetkým len kvôli tomu, aby znovu pôsobil čo najdivnejším dojmom, zrejme aj na úkor samotnej kvality príslušnej veci, a čo môže mať následne kľudne i celkom opačný charakter, než aký teda pôvodne tento tvorca vôbec zamýšľal: štylizácia pre celkový [d]efekt v rámci celku, čo sa rozhodne znovu dotýkalo i jeho úplne najnovšieho, a k tomu i opätovne pomerne dosť samoúčelného a experimentálneho titulu, ktorý na mňa jednoznačne zapôsobil, ako niečo medzi »vedeckým experimentom,« a to konkrétne na samotný spôsob - trebárs i samotného Frankensteina, resp. proste práve najmä toho účinkujúceho Netvora, ktorého na začiatku 30. rokov XX. storočia, s naprosto veľkou gráciou stelesnil William Henry Pratt, známejším pod svojim umeleckým menom ako Boris Karloff; nakoľko sa zrovna táto ústredná protagonistka Bella Baxterová v podaní Emmy Stoneovej, vskutku akosi priamočiaro predsa trocha častejšie štylizovala do jeho trefnej podoby - aspoň v prvej polovici minutáže - určite; keď by som ju mohol teraz premenovať - povedzme na akéhosi „Netvora v sukni” s mimoriadne neukojiteľným sexuálnym apetítom, čím sa vzápätí azda už konečne presúvam i do ďalšej roviny celkového rozprávania daného, rozštiepeného príbehu, kedy daný autor zasa prehodil výhybku smerom na akési «umelecké porno», kedy sa tým pádom divákovi pred jeho užasnutým zrakom postupne rozprestierala i neuveriteľná kadencia explicitne poňatých záberov bez akýchkoľvek kladených servítok, že si vnímavý divák vtedy automaticky v duchu hovorieval: „Wow, sakramentsky odvážny, a obzvlášť perverzný a nechutný, herecký prejav zo strany tejto ústrednej predstaviteľky, z ktorého ale je možné súčasne vycítiť aj vysokú samoúčelnosť a kalkuláciu, rovnako sa podobne vzťahujúcu i na tohto hlavného autora, ktorý svoje zvrátené vízie naďalej prenáša na svoje herecké obsadenia, až to nenormálne začína zapáchať akýmsi absolútnym nevkusom!” (06.04.2024)

Jeden velký „experiment“, který může vzbuzovat rozporuplné pocity. Film je to veskrze bizarní (což je zřejmě pro tohoto režiséra příznačné, pro mě je to však první setkání s jeho dílem, takže nemůžu posoudit), místy může dělat až zvrácený dojem – např. minulost a dětství doktora Godwina Baxtera a jeho vztah s otcem, ale i mnoho dalšího. Na druhou stranu film obsahuje mnoho podnětných myšlenek a zajímavých replik, skoro by se až dalo říct „životních pravd“ vzhledem k tomu, že mnoho vyvěrá z nezastřeného „dětského“ vidění, smíšeného s podivnou jiskrnou dávkou intelektu. V jádru jde o film o svobodě a nesvázanosti pravidly či společností, ale úžeji jde o svobodu žen vůči mužům a jakousi ženskou emancipaci. Nicméně obsah nejde ve skutečnosti moc do hloubky a myšlenky, ač zajímavě podané, nejsou nijak převratné ani nové. Co totiž film opravdu odlišuje a dělá speciálním, je jeho forma, nikoli obsah. Vizuál, scénografie, zpracování příběhu a jeho podání jsou rozhodně nevšední, místy až kontroverzní. Bohužel, určité věci jsou v důsledku trochu sporné a na hranicí přijetí a pochopení, z velké části proto, že film dává velký důraz na sexuální scény a je jich doslova plný. Divák se pak může ptát: Pokud je v těle dospělé ženy mentálně dítě, je vůbec v pořádku dávat tak obrovský důraz na jeho pohlavní život? A pokud je film o emancipaci žen a osvobození z majetnického přístupu a sexismu mužů, proč dobrou polovinu stopáže tvoří scény s nahou Emmou Stone a sexem ve všemožných polohách, což (přiznejme si to) do důsledku potěší především mužské osazenstvo diváckého publika? Není v tom určitá míra pokrytectví? Nemohla jsem si pomoct, ale v tomhle ohledu film dělá dojem, že jde o vyobrazení ženské „emancipace“ z pohledu mužů. A pokud si všimneme, že jak předlohu, tak scénář i režii mají na svědomí muži, možná nejsem tak daleko od pravdy… Nicméně, toto je forma, kterou si film zvolil, a rozhodně si neklade za cíl být umírněný a korektní, takže je nutné ho tak taky brát. Když tedy odhlédnu od některých sporných otázek, jde v zásadě o výborný a nekonvenční film, kterému se rozhodně daří podněcovat diskuzi. Téma svobody je mi osobně blízké a v tomto snímku má sex a fyzičnost své zcela důležité místo, jen by mě popravdě zajímalo, jak by film působil, kdyby se zaobíral i jinými aspekty svobody než pouze sexem. Ohledně svobody jde přece o více, no ne? Jak by film asi působil, kdyby byl v tomhle ohledu více vybalancovaný, se už můžeme jenom domnívat… (na závěr ještě samozřejmě dávám palec nahoru za Emmu Stone a její famózní výkon, této role by se rozhodně nedokázala ujmout jen tak ledajaká herečka). ~(4,1★)~ (17.02.2024)

Poor Things je filmová špecialitka pre určitý typ diváka, ktorý ocení nekonvenčný scenár a technicky nápaditý a zvádzajúci vizuál. Emma Stone skvele stvárňuje psychosexuálny vývoj ľudsko-neľudského stvorenia, ktoré sa od malého dieťaťa v dospelom tele vydiferencuje do podoby emancipovanej ženy. Počas svojho zrenia prechádza z orálno-análnej fázy do falicko-latentnej vyvrcholením poznania, že svet je plný zmyslových vnemov, túžob, citov a vzťahy sú to, čo dáva zmysel. Chvíľami som myslela na filmového surrealistu Luisa Buñuela a temného Tima Burtona. Po technickej stránke sú uchvacujúce najmä kulisy, symbolická projekcia a čáry-máry s kamerou. Viem si predstaviť, že si herci pošmakovali na možnosti vyhrať sa s expresívnosťou postáv, Emme Stone sa to podarilo naozaj bravúrne. Po stránke obsahovej príbeh aj so všetkými uchvacujúcimi výrazovými prostriedkami vyvoláva chlad a prázdno. Vydýchla som si až keď skončil. (14.04.2024)